👉 Tento článek je součástí přehledu Naše cesty do Itálie.
…aneb jak nám z auta tekl olej, jak jsme zapomněli vodu, vařič i kabel k lednici… a přesto jsme nakonec vyjeli
Po třech měsících neúnavného makání na přestavbě auta jsme se konečně dočkali. Každý volný víkend, každý večer – všechno jsme věnovali dodělávkám na naší dodávce. Vyčerpávající? Totálně. Ale jiná možnost nebyla. Termín byl daný – Nikolka měla propustku ze školy, Monča přesně naplánované klientky a já domluvené volno. Cesta nesměla padnout.
Tip na návaznost: Pokud jste nečetli náš předchozí roadtrip, tady je loňská cesta: Autem do Itálie: 3900 km v malém „obytňáku“ (červen 2024)
Jenže týden před odjezdem…
V pondělí jedu kolem našeho Transita do práce a vidím, že je pod autem kaluž!
Teče z něj olej. Ne kapka – potok!
Takže hned volám mechanikovi. Klasika – nestíhá… ovládá mě panika.
Ale nakonec se nad námi smiloval, vyzvedl si klíče a slíbil, že se na to podívá…
Úterý auto stojí tam, kde bylo. Středa to samé…
Ve čtvrtek ráno – auto pořád stojí na stejném místě!
Nervozita stoupá 🙂
Volám mu… „Už jedu, pane Navrátil. Dnes se do toho pustím – nestíhám.“
V pátek chodíme po bytě zleva doprava… povede se to? Odjedeme dnes? Odjedeme vůbec? Blíží se večer, čas plánovaného odjezdu. V tom telefon.
„Hotovo, vezu vám auto.“
Úleva jak blázen – spadl mi kámen ze srdce, co by prorazil i panelovou podlahu. Kochám se pohledem na parkoviště.
Večer tedy balíme, vrtám ještě poslední závěsy na sídlišti téměř potmě a říkáme si – dnes už to nemá cenu, v sobotu ráno odjedeme hezky v klidu. S denním zpožděním, ale v klidu.
Cestovní pojištění? Tohle řešíme před každým odjezdem.
U Gardy nám jednou vypadla dceři plomba. Pojišťovna nám našla zubaře a chtěla zajistit objednání. Nakonec to dobře dopadlo, dceru to nebolelo a tak jsme se domluvili z pojišťovnou že to odložíme a pokud to nebude akutní, vyřešíme v ČR — ale ten moment, kdy řešíte kde sehnat zubaře v cizí zemi s dítětem, vám otevře oči. Nikdy nevíte co se stane. Rodinné cestovní pojištění od ČSOB sjednáváme proto vždy předem — kryje léčebné výlohy, akutní ošetření zubů i stornopoplatky. Pro rodinu 2+2 od 40 Kč za den.
Sjednat rodinné pojištění ČSOB →V sobotu brzy ráno odjíždíme směr benzinka natankovat a vzhůru do Itálie!
No jasně… dovolenková euforie dělá svoje – vyrážíme sice ale nemáme vodu!
„Nevadí, dopustíme po cestě,“ říkáme si s klidem. Najdu na Park4Night benzinku s pitnou vodou a pokračujeme. Jenže ouha – po hodině zjišťuju, že místo na Vídeň míříme na Bratislavu! To nám to začíná 🙂 No nic, naplníme vodu a sjedeme na Vídeň, však i cesta je cíl.
Na zmíněné benzince pak zjišťujeme, že voda je mimo provoz. To nevadí, alespoň nakoupíme něco v Břeclavi. Monča nakupuje a já jdu zapojit lednici. A další úder: chybí kabel k lednici. Zůstal na chalupě. A klíče od chalupy? V Brně! Takže návrat domů, do Brna, pak chalupa u Znojma. Minimálně 200 km za námi… a vlastně jsme se ještě nikam pořádně nedostali.
Na cestě do Vídně přichází další zjištění – chybí vařič. A bonusově taky toaletní papír a chemie do WC, kterou jsem samozřejmě zapomněl objednat. Tohle je náš netradiční start dovolené v roce 2025.
Naštěstí nás zachraňuje Decathlon ve Vídni a camper shop naproti – všechno nakupujeme, jsme vybavení a můžeme konečně vydechnout.
Teď už opravdu vyrážíme směrem k Lago di Fusine. Najíždíme kilometry, testujeme ideální rychlost – kolem 100 až 110 km/h je spotřeba pod 9 litrů a snesitelný hluk v autě.
Na cestě nás zdrží jen kontrola dokladů od Carabinieri hned za hranicemi Rakouska s Itálii, ale bez problémů.
Po desáté večer dorážíme k Lago di Fusine. Tma jak v pytli, takže netušíme, kam přesně koukat – někde parkujeme, kde se nám to zdá v pohodě. Zatím zdarma, klid, ticho… těšíme se na ráno.
Ráno ale překvapení – parkování je přes noc sice zdarma, ale ráno už se objeví výběrčí. Přesně v 8 je u vás, zabouchá a chce zaplatit.
A aby toho nebylo málo, když se chceme druhý den osprchovat v naší venkovní sprše z Decathlonu, zjišťujeme, že jsme si nevzali pumpu na vodu. Prostě letos se nám fakt „zadařilo“.
Ale víte co? Nic z toho nám nebere radost. Jsme na cestě, začíná dobrodružství – a to za všechny ty zmatky stojí.
Ráno se probouzíme pod peřinou a hned je nám jasné, že jsme v horách – v autě sotva 10 °C. Takže vytahujeme tepláky a trochu se roztřásáme zimou. Venku mlha a opar zakrývají vrcholky Julských Alp, ale postupně se zvedají a odhalují neuvěřitelný výhled. V tu chvíli víme, že stálo za to dorazit sem v noci.
Ani se nestihneme pořádně rozkoukat a už nám někdo buší na dveře – hlídač parkoviště. Kouknu na hodinky, přesně 8:00, jak bylo psáno na ceduli. Ptá se, jestli jsme osobák nebo camper. Platíme 7,5 € (osobáky mají za 5 €) a posílá nás za srub, kde je vyhrazené místo pro obytná auta. V noci jsme totiž zaparkovali mezi osobáky, protože byla tma jak v pytli a nešlo nic poznat.
Vyrážíme na procházku kolem horního jezera, z levé strany. Je tu naprostý klid – skoro nikdo nikde. Užíváme si pocit, že máme celé jezero pro sebe. Po chvíli ale narazíme na obří hromadu a začneme se bavit: není to od medvěda? Jsou tu medvědi? A co bychom vlastně dělali, kdyby nějaký vyběhl?
Mlha se pomalu rozpouští a před námi se otevírají scenérie jak z pohlednice – tyrkysová voda, odrazy hor a mraků a ten horský vzduch! Když dorazíme ke spojujícímu místu mezi jezery s lavičkami a stolky, začínají přicházet davy lidí. Blíží se desátá a parkoviště se rychle plní. Není divu – pohledy odtud jsou opravdu dechberoucí.
Pokračujeme kolem dolního jezera – zase z levé strany. Jen máme pocit, že jdeme proti proudu, protože všichni míří opačným směrem. Slunce už svítí naplno a výhledy na průzračnou vodu s horami v pozadí jsou jedním slovem nádherné.
Podívejte se na náš samostatný článek o Lago di Fusine: Lago di Fusine – tyrkysová krása ukrytá v Julských Alpách
Po procházce si vaříme rychlý oběd, balíme věci a vyrážíme směrem do Toskánska – konkrétně do Lucignana, kde plánujeme večerní zastávku.
Po náročných cca 600 dálničních kilometrech parkujeme navečer zdarma na místě pro karavany a campery, které jsme našli přes P4N – pod historickým centrem města Lucignano. Jde se spát!
Po snídani vyrážíme na krátkou procházku po Lucignanu. Máme jasný plán – ulovit pár dobrot a hlavně ochutnat první letošní italské gelato! A rovnou topovka – výborná zmrzka, přesně ta, na kterou jsme se celou dobu těšili. Italské gelato je zkrátka úplně jiný level.
Lucignano je malé klasické italské městečko na kopci s výhledem do okolí. Úzké kamenné uličky, pár místních obchůdků, minimum turistů a hlavně neskutečný klid. Opravdu příjemný kontrast oproti těm známým přeplněným městům. Procházíme si ho v pohodovém tempu, užíváme si tu pravou italskou atmosféru, dáme si zmrzku, nakoupíme trochu prosciutta v místním řeznictví a ještě se zastavíme v pekárně.
Po doplnění vody a vyprázdnění toalety nasedáme zpět do auta a míříme směrem do Montepulciana.
Parkujeme na záchytném parkovišti „Park 5“ (1,5 € za hodinu). Zpětně vidíme, že hned za ním je ještě jedno, které vypadá zdarma – ale raději si zaplatíme pár eur, než riskovat, že nás někdo vykrade.
Od parkoviště vedou buď schody, nebo výtah k parku s dětským hřištěm. Odtud doleva do centra… Ale znáte to – s dětmi se nikdy nedá plánovat přesně. Sotva jsme ušli pár minut, ozve se: „Tati, mně se chce kakat!“ Takže zastavujeme v první pizzerii, kterou potkáme, a rovnou z toho děláme oběd.
Montepulciano je nádherné historické město, i když turistů je tu požehnaně. Nám osobně víc sedí ta menší a klidnější městečka, ale i tak to tu má své kouzlo. Naším hlavním cílem je navštívit radnici, kde se natáčela slavná scéna ze Stmívání – a tak stoupáme na nejvyšší bod města.
Později odpoledne vyrážíme ještě na jedno speciální místo – ke známé scéně z filmu Gladiátor.
Cesta vede ke kostelíku, ale vjezd je zakázán – což naprosto chápeme, protože turistů tu musí být celoročně dost. Parkujeme tedy u šotolinového plácku asi 200 metrů od zákazu a doufáme, že nikoho nenaštveme.
Odtud je to zhruba 20 minut pěšky k ikonickému místu, kde vznikají všechny ty fotky. A stálo to za to – západ slunce, klid a neskutečná atmosféra. Ano, přesně tady se natáčela scéna „návratu Maxima domů“. A když tam stojíte… mrazí vás.
Celý článek : Scéna z Gladiátora – kouzlo toskánského návratu domů
Po focení se přesouváme k místu na spaní – směr Radicofani (cca 33 km). Na kopci tu stojí stará pevnost, kterou vidíte už z dálky, a celé krajině dodává pohádkový nádech. Večer trávíme s kartami v ruce.
Ráno v Radicofani se neslo v duchu pohodičky – dodělat pár úkolů, hodit příspěvek, trochu se protáhnout a na chvilku si vydechnout. Mimochodem, pokud tudy pojedete, určitě stojí za návštěvu i místní hrad. Tyčí se nad městem a je z něj parádní výhled na celé Toskánsko. My jsme ho tentokrát vynechali, ale příště bych se tam rád podíval.
V plánu máme koupačku v Bagni San Filippo – do lázní je to zhruba hodinka cesty. Uvaříme rychlý oběd a dáme klasický servis: doplníme vodu, vylijeme šedou i toaletu, a vyrážíme.
Parkování u lázní je prakticky všude podél silnice od hlavní až směrem k pramenům, jenže bylo úplně plno. Místní paní u dodávky s občerstvením na nás mávla, ať zajedeme za ně na kamenitou polní cestu. Bylo to zdarma a posílali nás tam místní, tak jsme si řekli, že to bude v pohodě.
Cestu k lázním najdete i bez navigace – prozradí ji všudypřítomná sirná „vůně“. Bagni San Filippo jsou známé hlavně díky „Bílé velrybě“, obřímu vápencovému útvaru, po kterém stéká horká minerální voda. Teplota má kolem 40 °C a vytváří malé tůňky, ve kterých se dá příjemně relaxovat. My jsme zůstali pod stékající vodou – krásně horká. Jen místa tu moc není a upřímně si neumím představit, jak to vypadá v sezóně.
Voda je plná minerálů – hlavně síry a vápníku – a na těle zanechává bílý povlak, který prý prospívá pleti i kloubům. Pán u občerstvení nám dokonce doporučil druhý den se už nekoupat, aby tělo „vstřebalo účinky“. Poslechli jsme – a pak jsme to ještě dlouho vytřepávali z peřin a sedaček.
Po cestě zpátky jsme se stavili právě u té dodávky – jako poděkování za nasměrování k zaparkování jsme si dali cornetti a hamburger. Nebylo to nic extra… co si budem, ale dětem to chutnalo tak, že prý nejlepší hamburger, co kdy jedly.
Na spaní jsme se přesunuli do Rifugio Cantore (1700 m n. m.), kde je parkování zdarma. Bylo tam svěže, ale krásně – lesy plné houbařů, horské chaty a čistý vzduch. Super místo na přespání, a kdybychom měli víc času, určitě by stála za to i nějaká túra po okolí.
Celý článek najdete zde: Bagni San Filippo: přírodní termální prameny v lese
Ráno neztrácíme čas a vyrážíme směr Civita di Bagnoregio – malebné městečko na skále, známé jako „umírající město“. Po zhruba 2,5 hodinách jízdy dorážíme na parkoviště Piazza Alberto Ricci, které je hned vedle známé vyhlídky. Ještě se ani pořádně nerozkoukáme a už za námi přichází policisté.
Chtějí doklady a vysvětlují mi, že jsem vjel s dodávkou do historického centra. Snažím se vysvětlit, že máme v techničáku M1 – osobní vozidlo, ale po chvíli debatování mi dávají pokutu 29 €, prý mám štěstí, že nejsem Ital – jinak by to bylo horší. Tehdy mi to moc nedošlo, ale až později mi docvaklo, že jsem vjel do zákazu pro vozidla nad 2,5 tuny. Náš Transit má sice pohotovostní hmotnost kolem 2,4 t, ale v techničáku je maximální přípustná hmotnost 3500 kg – a to je ta, která rozhoduje.
Naštěstí nás nechali bez řešení na místě, stačilo zaplatit parkovné. V tom stresu jsem ale omylem zaplatil přes apku EasyPark parkovné pro svého Fokuse, který stál v Brně, místo Transita. Jinak cena je 2 € na hodinu.
Celý článek najdete zde: Civita di Bagnoregio – praktické tipy (parkování, vstup, trasa)
My jsme si tu dali kafe a zmrzlinu, žádný oběd, takže dvě hodinky nám úplně stačily na pohodovou procházku.
Po cestě dál se zastavujeme na krásném piknikovém místě. Protáhneme si nohy, dáme si něco k jídlu a děti se vyblbnou. Na večer dorážíme do kopcovitého Campodimele – maličkého městečka, kde zaparkujeme a vychutnáváme si večer ve společnosti místních kočiček. Tady je takový klid, že slyšíte i vlastní myšlenky.
Ráno je opět školní režim – trochu úkolů a pak hurá k moři! Po cestě máme ještě jednu povinnou zastávku – akvadukt Vanvitelli, který jsme loni nestihli. Tahle monumentální stavba dříve sloužila jako vodní most přivádějící vodu do slavného paláce Caserta.
Celý článek najdete zde: Reggia di Caserta – Královský Palác přezdívaný Italský Versailles
Ještě jedno zastavení dáváme na Autogrillu – dětem kručí v břiše. Po dlouhém zvažování (protože není těstovina ani pizza Margherita) to nakonec jako vždy vyhrál řízek. Monča sáhla po salátu a já se tentokrát obětoval jako klasický dojídač po dětech. Filda celou dobu kňoural, protože pokud znáte tyhle obchody – Autogrill je obrovské lákadlo pro děti. Lízátka větší než hlava a podobné šílenosti… udrží pozornost víc než jakákoli audiokniha. Nakonec jsme jim stejně něco malého koupili – těžko se vysvětluje, že „maminka a tatínek si chtějí koupit kafe a vy nic“.
Zhruba hodinu před západem slunce konečně dorážíme do Maratea, kde nás čeká noc v placeném kempu. A hlavně – hurá do moře!
Konečně moře! Přesně na tohle se děti těšily od začátku cesty. Všechny ty památky, hory a serpentinové silnice trpělivě snášely hlavně díky příslibu koupání. Teď je to tady – první kontakt s mořem.
Hledali jsme místo, kde budeme co nejblíž pláže, ale zároveň budeme mít aspoň základní zázemí – voda, sprcha, trochu stínu. Nakonec volba padla na Area Camper Balai Beach Club (P4N no. 206652). Jen pár aut, krásně klidné místo… jenže – sezóna právě skončila. Lehátka šla do skladu, bufet zavřený a teplá voda vydržela jen první večer.
Sprchy byly za 0,5 € (3 minuty) – obehnané bambusem, takže sprchování na styl „buď v plavkách, nebo máš odvahu“. Ale musím uznat – toalety čisté a pláž nádherná. Oblázky, tyrkysové moře a mezi stromy naše oblíbená houpačka.
Zůstali jsme rovnou dvě noci. Hlavně kvůli dětem – ty si ten pobyt u moře užívaly na maximum. My jsme konečně dohnali školní úkoly, po obědě si dali šlofíka s čistým svědomím a poprvé během celé cesty nikam nespěchali.
Jen ta přísnost – i když byl kemp téměř prázdný, trvali na odjezdu do 11:00. To nás trochu zklamalo. Za 25 € na noc bychom příště možná zkusili druhý kemp hned vedle, který působil víc „italsky“ – s otevřeným bufetem a pohodovější atmosférou.
Druhý den po obědě se loučíme s pláží a vyrážíme dál na jih. I když nás chtěli klasicky „vypakovat“ už dopoledne, nakonec jsme se domluvili, že si můžeme aspoň v klidu uvařit a najíst se.
A jedem! Ale podél pobřeží – což znamená, že každých deset minut slyšíme ze zadních sedaček: „Tati, mami, kdy se zase půjdeme koupat?“
Takže dáváme pauzu v Paole – rychlá koupačka, káva a zmrzka v Lido Palm Beach Clubu. Krásná zastávka. Jednoduchá, příjemná.
K večeru nám začíná být jasné, že do Tropey už dnes nedojedeme tak, abychom si ji v klidu užili. A parkovat tam po tmě? To by nebyl dobrý nápad. Nakonec to řešíme chytře – parkujeme na „parkovišti“ u pláže za Falerna Scalo, kde už stálo několik italských obytňáků. Klid, šumění moře a výhled na východ slunce jako třešnička na dortu.
Ráno jsme dorazili do Tropey – přesně v 9:00 jsme parkovali u Spiaggia della Rotonda. A že to bylo tak tak. O hodinu později už nebylo kde nechat auto – ani na velkém parkovišti pod ikonickým kostelem Santa Maria dell’Isola.
Tropea byla letos naším nejjižnějším bodem a zároveň splněným přáním z minulého roku. Děti si ji vysnily – a tentokrát si ji užily naplno. Moře, slunce, dobré jídlo, žádný spěch. Do samotného centra jsme tentokrát ani nešli – necháváme si ho na jindy.
Na cestu jsme si ještě přibalili pár kousků slavné cipolla di Tropea – nejsladší cibule široko daleko. Bez ní se odtud přece neodjíždí!
Po odpočinkovém dni u moře přichází změna kulis – opouštíme pobřeží a míříme zpět do hor. Cílem je malé městečko Alessandria del Carretto, které se nakonec ukázalo jako jedno z největších překvapení celé cesty.
Ale ta cesta! Google nás vedl údajně „nejkratší“ trasou z pobřeží od Trebisacce – a to znamenalo více než hodinu klikatých, úzkých a místy polorozpadlých horských silnic. Cestou jsme potkávali krávy, pastevecké psy a místní obyvatele, kteří na nás koukali stylem „co tady proboha děláte?“. Jedna kráva si dokonce usmyslela jít přímo proti nám.
Do toho pásky přes silnici, místa, kde se kus cesty prostě sesunul dolů, a vesnice Albidona s cedulí zákaz vjezdu nad 3 t, což nám na klidu taky moc nepřidalo.
Když jsme nakonec dorazili, nechápali jsme, jak se sem vůbec můžou dostat obytná auta. Ale ano – opravdu tu je Area Camper! A co víc – existuje sem i široká silnice z druhé strany, od Castroregio. Takže pokud se sem někdy vydáte, jednoznačně doporučujeme jet právě tudy. Píšeme o tom v samostatném článku
Celý článek najdete zde: Alessandria del Carretto – area camper a atmosféra Pollina
Po včerejším mořském odpočinku jsme si dnes užívali pravý opak – ticho hor, čerstvý vzduch a autentickou kalábrijskou vesničku. Ráno jsme se probudili v Alessandrii del Carretto, a čím déle jsme tu byli, tím víc nás to místo dostávalo.
Tohle malé, ale neuvěřitelně malebné horské městečko leží přímo v národním parku Pollino – největším chráněném území na jihu Itálie, známém svými dramatickými horami a nádhernou přírodou. Každoročně se tu koná i festival tradičních řemesel a kalábrijské kultury (víc o tom brzy v samostatném článku).
Na okraji vesnice najdete překvapivě hezké stání pro obytná auta – s výhledem do údolí, pitnou vodou, možností připojení na elektřinu, a navíc piknikovou zónu se stolky, lavičkami a kamenným grilem. Za parkovištěm nás potěšilo i malé arboretum s popisky rostlin – a když se vydáte pěšky vzhůru po jedné z cestiček, dojdete ke starému přístřešku. Už je sice polorozpadlý, ale pro krátkou procházku je to ideální.
Děti však nejvíc času strávily úplně jinde – na retro hřišti s houpačkou a kolotočem.
Celý článek najdete zde: Alessandria del Carretto
Chtěli jsme si dát typickou místní pizzu – a ve vesnici opravdu pizzerie je. Večer se z ní stává společenské centrum, kde se schází místní na skleničku a povídání. Jenže… s angličtinou tady nepochodíte a kuchař zřejmě nebyl zrovna v práci.
Pizzu jsme tedy nakonec neměli – ani večer, ani druhý den k obědu. Zato nám v malém obchodě s barem připravili čerstvou svačinu – pečivo s prosciuttem cotto, k tomu jsme si dali espresso a nakoupili pár základních věcí.
Zajímavostí je, že hned vedle nás parkovali Češi v dodávce, kteří pizzu předchozí večer stihli – a moc si ji chválili. Tak třeba příště…
Odpoledne jsme se přemístili směrem k Materě – konkrétně ke krásnému kostelíku San Salvatore, odkud je nádherný výhled na celou osvětlenou Materu. Tady jsme i přenocovali – klidné místo na dohled od jednoho z nejúchvatnějších měst celé Itálie.
Po snídani přejíždíme na záchytné parkoviště v Mateře – zdarma, paráda! Už první pohled na město nám bere dech. Skály, jeskyně, terasy, schody, průhledy – kde se tu člověk podívá, tam se zastavil čas. Nebo to tak aspoň působí…
Ale nenechte se zmást. Ještě v 50. letech 20. století tady lidé opravdu žili – v jeskynních domech zvaných Sassi, často bez elektřiny, vody a společně se zvířaty. Tehdejší realita byla drsná.
Dnes je všechno jinak. Sassi jsou zrekonstruované, ale pořád si drží své kouzlo – kavárny, galerie, malá muzea, výhledy, které jsou naprosto úchvatné. Celé město dýchá historií, každá ulička vypráví svůj příběh.
Zajímavý zážitek pro nás všechny byl i vstup do jednoho z původních obydlí – děti úplně fascinovalo, že lidé žili v jedné místnosti s oslíkem a vodu si nosili ze studny. Dneska těžko představitelné.
Na Materu jsme měli jen pár hodin, ale úplně to stačilo. I když… večerní atmosféra se světly v kameni musí být kouzelná. Tak snad někdy příště.
Celý článek o Mateře najdete zde: Matera, Itálie: 20+ tipů co vidět + kde parkovat zdarma (GPS)
Cestu k Alberobellu poznáme už z dálky – olivovníky, kamenné zídky, a pak první trulli domky s typickými kuželovitými střechami. Jasné znamení, že jsme blízko.
Na záchytném parkovišti je plno, ale hned vedle najdeme soukromé – za 8 € na celý den. Super! Jen pozor na olivovníky – nízké větve a my si hned odřeli střechu.
A pak už jen bílá pohádka. Alberobello je prostě kouzelné. Úzké uličky, zářivě bílé domky, slunce odrážející se od kamenů – člověk má chuť jen chodit a vnímat ten klid. Monči sen se tu plní. Už dlouho si přála se sem podívat – a bylo to přesně takové, jak si vysnila. Možná ještě hezčí.
Procházíme se mezi domečky, nakukujeme do krámků, ochutnáváme místní dobroty a zastavujeme se i v obchůdku Intini, jehož prémiový olivový olej dovážíme do Česka s „Řecko nás baví“. Krásný pocit – vidět značku, kterou dobře známe, přímo tam, kde vzniká.
Celý článek najdete zde: Alberobello: pohádkové trulli domečky z Apulie
Na večer parkujeme v Castellana Grotte. No, parkoviště nic moc – vedle nějakého skladu. Technicky v pohodě, je to určené pro campery, ale romantika nula. Hlavně že je tam voda a místo na vylití WC.
Ale náladu si spravíme hned! Jdeme do blízké pizzerie – krásné venkovní posezení a slečna, která nás obsluhovala, byla neskutečně milá. Sice neuměla moc anglicky a my zase italsky, ale překladač, gesta a smích zafungovaly perfektně. Nikolka si s ní dokonce zkusila pár anglicko-italských vět a byla z toho nadšená.
A jídlo? Jedna z nejlepších večeří v celé Itálii! 3 pizzy, hamburger, salát, dva předkrmy, dezerty, piva, aperoly… a to všechno za 60 €! Nechali jsme pořádné dýško – zasloužené.
Spokojení se vracíme do auta a těšíme se na další ráno. Hádej co? Zase moře. 🙂
Ráno nás vítá příjemných 28 °C – poslední opravdu teplý den, zatímco střední Evropa už bojuje se studenou frontou. A nám se prostě nechce domů. Původní plán byl vracet se pomalu po pobřeží na sever, ale počasí rozhoduje za nás: držet se co nejdéle na jihu!
Tentokrát to zkoušíme s Bari. Dětem jsme slíbili opravdovou písečnou pláž – žádné kamínky, kde se hrady dělají těžko – a tak parkujeme na velkém Park and Ride Bread and Tomato. Stojí jen 1 € na celý den, což je skvělé. K městské pláži Pane e Pomodoro je to jen pár minut pěšky. Nadšení ale rychle opadá…
Chtěli jsme si někde dát oběd, ale všude zavřeno, v okolních uličkách se potulují podivné existence a my se necítíme úplně bezpečně. Do historického centra je to daleko – a v plavkách se nám po městě fakt courat nechce. Tak to vzdáváme a vracíme se na pláž s nadějí, že něco sníme aspoň u stánku…
No, chyba. Dostáváme nejdražší a nejhorší kávu celé dovolené. K tomu smutný burger – malý, suchý a předražený. Jídlo zklamání. Atmosféra nic moc.
Jediný, kdo působil profesionálně, byl policista hlídající šatny a skříňky – což ale taky o něčem svědčí. Možná tu krádeže nejsou výjimkou.
Pláž samotná? Malá, písčitá, nacpaná. S trochou nadsázky má celé Bari jen pár metrů čtverečních písku, o který se dělí celé město. A to ani není hlavní sezóna. V létě si to fakt nedovedeme představit.
Na chvíli se zastavujeme kvůli dětem – slíbili jsme jim písek, tak ho mají. I když… „tátóó, kdy už zase pojedeme jinam?“
Po obědě to balíme. Naštěstí sprchy a toalety poblíž pláže jsou zadarmo – aspoň něco pozitivního. A pak už jen rychle zpátky do dodávky, projet Bari alespoň z okna a zamířit na sever. Ale ať Bari nekřivdíme úplně, tak historické centrum je prý hezké, avšak na to už nebyl prostor se tam podívat.
Volíme jistotu – míříme na poloostrov Gargano, do Vieste, kde víme, že nás čekají hezčí pláže, víc prostoru a klidnější atmosféra. V podvečer parkujeme v autokempu hned u pláže.
Ráno nás vítá sluníčko – jasný signál: hurá na pláž, dokud je krásně! Ranní káva v baru na pláži, nohy v písku, klídek, pohodička. Takhle nějak si představujeme závěr dovolené.
Původně jsme plánovali v poledne opustit autokemp (příjezd byl v noci, takže mezi 11–13 musíme pryč), pak si ještě prohlédnout centrum Vieste a pokračovat dál směrem na sever. Další zastávka měla být Palmová riviéra – San Benedetto del Tronto, kde jsme byli kdysi s přáteli.
Jenže počasí nám naštěstí hraje do karet. Na jihu hlásí příjemných 23 °C, sluníčko hřeje a moře láká. Ke koupání ideál. Na severu už to tak veselé není, takže si to rozhodně nechceme zkazit.
A hlavně – děti jsou šťastné jako nikdy. Jemný písek, mělké moře, vlny, houpačka… prostě ráj. Tohle je přesně ten důvod, proč je cestování autem tak skvělé – flexibilita. Rychle přehodnocujeme plán a místo odjezdu zůstáváme ještě jednu noc.
Majitel kempu nám navíc dává slevu 8 €, takže volba je jasná. Teplá voda ve sprše v ceně pobytu, malá koťátka pobíhající po kempu (dětské nadšení level 100), klid a pohoda.
Celý článek o Vieste najdete zde: Vieste v Itálii: Co navštívit, kde se vykoupat a co ochutnat
Celý den trávíme u vody – poslední koupání, poslední válení na dece, prostě si užíváme. Večer pak vyrážíme do centra Vieste.
Malá rada: restaurace tu otevírají až kolem 18:00–19:00. Pokud máte hlad jako já už v pět, máte smůlu. My jsme stihli projít centrum tam a zpět, než se začalo otevírat – ale aspoň jsme se pěkně prošli.
Po jídle zjišťujeme, že místní specialitou je grilovaná chobotnice – skoro každý u stolu si ji dal. My už ale měli plná břicha, takže smůla. Ponaučení pro příště: nejdřív se zeptat, co je specialita, a až pak objednávat.
Večerní Vieste je naprosto nádherné. Uličky plné světel, vůní, hudby a pohodové atmosféry vás doslova nechtějí pustit pryč. Tady by člověk vydržel klidně týden.
Dopoledne si ještě naposledy užíváme sluníčko a moře – předpověď totiž hlásí, že odpoledne dorazí déšť. A tak si tenhle poslední plážový čas opravdu vychutnáváme: koupání, odpočinek, chvilka v písku… dokonalá tečka za naší dovolenou.
Po obědě vyrážíme směr San Marino, kde máme v plánu přenocovat. Ale tentokrát tenhle mikro-státeček vynecháváme – byl by to výlet na celý den a čas už nemáme. A upřímně – peněženka taky hlásí „prázdno“. Necháváme si ho na příště. Teď jen klidná noc, přespání a ráno natankovat nejlevnější naftu v Itálii a rovnou domů.
Cestou nás čeká ještě pár rychlých zastávek na klasickém Autogrilu – káva, kapučínko, cornetto… prostě italské rozloučení se stylem. Jedna kolona v tunelu na 30 minut a pak už hurá směr Česká republika!
Přátelé, máme za sebou krásných 15 dní. Byla to Itálie, jakou milujeme – plná slunce, moře, zážitků, výborného jídla i nečekaných momentů. Už teď se těšíme, až se sem zase vrátíme.
Aby byly náklady přehledné, sepsal jsem je po jednotlivých položkách.
Průměrná spotřeba dodávky: cca 10 l / 100 km
Celkem natankováno: cca 450 litrů
Cena nafty: 1,60–1,70 € / litr
Celkové náklady: 720–765 € (cca 18 000–19 000 Kč)
Orientační sazba: cca 0,08–0,09 € / km
Zaplaceno celkem: cca 150 € (cca 3 600 Kč)
Poznámka: Záleží na tom, kolik kilometrů jedete po dálnici. Je to dražší, ale rychlejší a pohodlnější.
2× jednodenní známka: 9,50 € + 9,50 €
Celkem: 19 € (cca 480 Kč)
Parkování jsme téměř neplatili – celkově jen pár euro. ( cca 10€ )
2× stellplatz (Vieste + Maratea): celkem 120 €
Celkem tedy zhruba 26 000 Kč nutné náklady na cestu (podle kurzu).
A zbytek už je opravdu individuální: kolik utratíte za jídlo a zážitky, je hlavně o tom, jaké máte „mlsné jazýčky“, kolik toho chcete vidět a jak moc si chcete cestu dopřát.
National Geographic to napsal přesně: kdyby Amalfské pobřeží bylo téměř neznámé — přesně takový je půvab Maratei. Hory se tu noří přímo do Tyrhénského moře, vytváří dramatické útesy a zátoky, a nad vším z vrcholu Monte San Biagio shlíží obří bílá socha Krista — vizuálně nápadně podobná té brazilské, jen bez davů. Basilicata má celkem jen 30 kilometrů pobřeží, ale
Existuje fotografie, která obletěla celý internet: bílá pláž, průzračná tyrkysová voda bez jediné vlny a v pozadí jen obzor. Říká se jí „Maledivy Salenta“ a je to reálné místo — pláž Pescoluse na samém jihu Apulie, kde písek je bílý jako mouka a voda průzračná do hloubky deseti metrů. Kdosi to jednou nafotil za správného světla a od té doby
Existují místa, o kterých každý ví, že jsou krásná — a přesto je navštíví a jsou překvapeni, že jsou opravdu tak krásná, jak slibovaly fotografie. Positano je jedno z nich. Barevné domy kaskádovitě stékající po skalním svahu k malé pláži, citrónové háje visící ze skalních říms, vůně soleného vzduchu a ostré světlo jihoitalského slunce — Amalfské pobřeží je kýčovitě dokonalé
🛡️ Jedete do Itálie? Nezapomeňte na cestovní pojištění
Ošetření v italské nemocnici nebo odtah auta z dálnice se může vyšplhat na desítky tisíc. Cestovní pojištění ČSOB kryje léčebné výlohy, asistenci vozidla i storno. Sjednáte online za pár minut.
Sjednat cestovní pojištění ČSOB →
